povidky

prý když už píšu povídky, tak je mám zveřejňovat, tak tady budou xD, za chyby neručím xD

zkoušíme xD

Paris x SF

Chýše vědmy, skotská vesnička, rok 1388

Až odplyne 600stý rok od chvíle této,

na zemi bude k smrti temno.

Dvě magické dědi zrodí se,

s temnotou na srdcích rozbrečí se.

Jeden zároveň s druhým nemůže existovat,

jak obromnou moc oba budou vlastnit.

Zemi zničí spolu,

když sokem stanou se jeden druhému.

Toto řekla vedma, aniž si vědoma vážnosti svého ojedinělého proroctví. Avšak přeci jen na světě existoval člověk, mladý muž, který toto proroctví vyslyšel... Mnohá léta ho vyprávěl jako pohátku svým dětem... Ve stáří si však uvědomil... Jak důležitou součást budoucnosti vlastně slyšel.. Předávané z generace na generaci se toto tajemství udrželo po celých 600 let dlouhých dní...

Paris, 2008

Dívka sedící na place před Eiffel tour se skicem v ruce. Se zájmem si prohlížela každičký detail obrovské věže. Najednou, jakoby pro ní celý svět ztemněj. Její pohled byl zakalený temnotou a její skic se začal plnit černou malbou... Blesky které se trefovaly do různých částí Tour a její odlítající kousky... Guma... Rozpraskaná konstrukce...

Zezadu k ní přišel nějaký chlapec.. Mohl být asi tak stejně starý jako ona... Jeho pohled po ní toužil. Ona o něm věděla... Ale nevšímala si ho... Potřebovala ze sebe dostat všechnu tu temnotu...

Nový papír, chlapec ji objal, ona však jeho stále ignorovala. Na jejím papíře se začaly rýsovat děti.. Byly v malé budově, evidentně dost zanedbané... Všude okolo byly plameny... Guma... Obličej dítěte v šíleném řevu... Kam se jen dívka podívala viděla plameny a spoušť. Chlapec jen mlčky zděšeně přihlížel, co se to vlastně děje.

San Francisco, 2008

Noc, temná ulička... Ozve se řev kočky.. Na druhé straně nakopl bezdomovec kočku která se po něm sápala, protože cítila spálené maso.

Mladý muž, může mu být tak dvacet. Jde pomalu, zahalen v temném oparu nočních hodin… Vše kolem vidí bíle… Jako by byl slunečný den a on se nemohl zbavit otravného světla nikde… zavřel oči a viděl čistě bílé světlo… Cítil v sobě dobro…

Děsně ho to popudilo.. Vytáhl dýku a jak prošel okolo bezdomovce nemilosrdně jej probodl… Jeho první oběť. Cítil se teď lépe? Ne… Krev neviděl rudou, jako ve skutečnosti byla… Ale sytě růžovou… Jako z nějakého snu ze kterého se nemůžete probrat… Šel dál… Potácel se jako opilý… Chtěl se toho světla už konečně zbavit… Necítit pachuť lásky…

Paris, o chvíli později

Dívka jménem Cathrin omdlela. Chlapec který ji držel v náručí ji zvedl a nesl pryč. Věděl že se něco takového stalo… On byl z rodiny ve které se tradovalo že jednou přijde někdo… Takovýhle..

Bylo to pro něj těžké, měl ji zabít, nebo ochránit? Kdo mu pomůže teď, když se do ní beznadějně zamiloval?

Je vůbec možné aby ona milovala jeho? Cítí jak se její hruď pohybuje v rytmických pohybech dýchání. Pusa na čelo, myšlenky, ty zatracené myšlenky… Rodiče mu říkají že ji má nechat být…

Dívka se probouzí…

Její oči jsou stále černé… Její tvář je zkřivená děsem, ale i něčím, co vypadá jako úsměv…

Jako by jí něco uvnitř říkalo že tohle je ona… Že ona je tu ta zlá… Zatřepe hlavou, svýma černýma očima pohlédne do očí chlapce… On se snaží ten pohled vydržet… Nakonec uhne pohledem… Dívce ukápne slza…

Položí ji na zem… Konejší ji… A řekne jí pravdu… To proč se to děje…. A nakonec dodá… „Je t’aime mon coeur“

San Francisco, stejná doba, stejný čas…

Chlapec se vrací domů… Ví že ho tam nic nečeká… Jen zatuchlost malého bytu a dívka která si myslí že ji miluje. Má jí to skutečně říct? Má jí říct že jen předstírá aby měl koho využívat… Komu vysávat energii?

Ne! Zamítl si sám svou myšlenku. Nikoho jako ona už nepotkám… Ona… Věří… Trpkej úsměv.

Chytne za kliku… Je odemčeno, bude tam mít jídlo? Vždy když přijde domů a je odemčeno ona dělá jídlo…

Je od krve… rychle ze sebe stáhne oblečení a zahodí… Mávne na ní rukou a řekne že se jen umyje. Rychle odejde, aby se vyhnul jejímu pohledu.

Pustí sprchu a jen v ní stojí… Co ze sebe jen smývá? Tu špínu, nebo tu lásku co teď všude cítí… Je to jeho vnitřní já a to zlé je jen přetvářka… a nebo se skutečně naplnila ta pohádka kterou mu vyprávěla jedna stará paní která tu kdysi bydlela… Není možné že on je jedním z těch, co mají zničit svět?

Proč mu to paní vyprávěla? Bylo to proto, že neměla žádné dítě ani vnouče a chtěla to tajemství předat dál, nebo už tehdy věděla že on je jedním z nich?

Vypnul vodu… Sprchový kout byl celý červený, všechno smyl a oblíknul se.

Celý ten zatuchlý byt provoněla míchaná vajíčka a topinky. Přikradl se ke stolu tak tiše jak jen dokázal. Oči už měl normální. nevěděl to a tak je stále klopil. Ještě pořád viděl vše ve světle.

Dívka k němu přišla s talířem jídla. Usmál se na ni a poděkoval. Ona mu dala pusu na tvář a řekla: „I lov…“ Nestačila to doříct, políbil ji jen pro to aby ta slova neslyšel…

Paris, 2008

Dívka byla zmatená, nechtěla věřit slovům chlapce. Ne těm o dvou lidech kteří zničí svět… Ale těm posledním, že jí miluje. Její oči už byly zase normální. Nevěděla to… stále viděla vše v plamenech.

Je to skutečně můj osud? Být sama? Ptala se v duchu a hleděla na chlapce. Políbila ho. Ne snad, protože by mu věřila… Ale to nutkání… Ta touha…

Věděla že jednou to skončí… Buď on, nebo ona… Nevěděla však, jak strašný osud jí ve skutečnosti čeká… A jak je on odhodlaný při ní stát…

Věří mi? První myšlenka která napadla chlapce při jejím polibku. Skutečně mi věří? Nevymýšlím si to jen? Byl toho plný… Nevěřil jí, nevěřil sobě… Nevěřil světu… Proklínal ho.. Dřív… Ten cit, byl tak krásný… Touha, něha… všechno co by si mohl přát… Byla jen jeho… Ale teď? Stále je jen jeho? Nepatří teď světu? Nezemře? Jeho myšlenky se ubíraly hrůzným směrem.

Ty její, byly odevzdané přestala myslet na sebe… Přestala myslet na něj, přestala myslet na ně jako na pár… Viděla jen smrt… Smrt jejích rodičů.. Smrt chlapce, který ji držel láskyplně v náručí. Její rodiče, vzpomněla si na ten den, na den kdy její rodiče zavraždili. Zabořila tvář do chlapcovi hrudi.

„Víš jistě, že jsem to já?“ Ozve se trochu tlumeně jak povídá do země.

„Ano, vím to jistě. Ten úkaz mi to jednoznačně potvrdil.“ Celou dobu mluví s dávkou jistého smutku.

„Ale… Ale jak to, že až teď? Říkal jsi 600 let, ale dnes je to přesně 620 let…“ Nevěřícně kroutí hlavou.

„Já vím, zlato, ale také jsem říkal, že to je 600 let k jejich zrození“ Pusa do vlasů.

„Ach, ale… Budu sama?“ Pohlédne na něj s trpkým úsměvem.

„Nebudeš, zůstanu s tebou.“ Touha a něha se vrátila. Cítí to i ona, touží po něm, ale mnohem silněji než kdykoliv předtím… Úplně jinak. Dala mu to znát. Opět jí vzal do náruče, nesl ji jako kdyby nic nevážila a toužebně jí vše oplácel.

San Francisco

Malý zatuchlý byt v zanedbanější části SF. Mladý muž, Jerremy, má na klíně svou dívku. Vychutnávají si jídlo, které rychle mizelo. Jerremy stále viděl vše v takovém světle. A jeho dívka? V tom světle se zdá ještě krásnější. Pomyslí si. Někdy se ptal proč s ním stále ještě je. Je to tím jaký je, nebo jím jak vypadá… Celou dobu co byl se svou dívkou přivíral oči před silným světlem.

Ona se o něj bála. „Jerremy? Děje se něco?“

V hlavě mu proběhlo, ten její úsměv, jediný snesitelný na celém mizerném světě. Alespoň to si myslel. Neví však že se ještě potká s dívkou, jejíž úsměv pro něj bude utrpením a zároveň slastí.

„Nic se neděje Sereno, jen přemýšlím, proč vlastně se mnou stále jsi. Jsem bídák co je sotva něžný, natož pak hodný.“

Polibek, objetí a úsměv. Úsměv pro něj.

„Protože jsi sám sebou. A i když vím že ty mne nemiluješ, já tebe ano.“

Neřekla to, pomyslí si. Ona ví že to nerad slyším, ona ví všechno.

Touha po ní byla větší. Políbil jí na krk. Vzal do náručí a protočil se kolem své osy.Co to je? Štěstí? Je to vůbec možné? Ty oči, to světlo, ta touha…

Má to vyslovit… Má ji uspokojit i jinak než sexem?

„Miluju tě,“ pošeptal jí do ucha.

Serena mu s úsměvem odpověděla, „sám moc dobře víš, že to není pravda. Ale děkuji.“

Jerremy jí na to odpověděl jen polibkem a položením na postel…

Paris, noc

Ulice pod sacré coeur. Podkrovní byt, v okně se objeví světlo svíčky. Cath kouká do plamene který se zvyšuje a zase zmenšuje. Chlapec, Alex, ji laská na krku.

Cathrin se usměje. „Mám tolik síly.“

„Jo, to jsem poznal.“ Zasměje se.

Dloubne ho do žeber a přirazí k posteli. „Co myslíš, přepereš mě?“

San Francisco

Serena se snaží nenápadně vytratit z postele… Smůla, Jerremy jí chytí za ruku a přimáčkne k sobě.

„Copak kotě?“

„Snídaně,“ usměje se a slastně zavrní.

Tři rány na dveře. Jerremy je ignoruje. Opět to bušení, Jerremy se zvedne, dojde ke dveřím a otevře je. Stojí za nimi stará paní, která mu kdysi povídala tu pohádku.“No tak Jerremy otevři, já vím že tam jsi. A vím že mě právě teď posloucháš.“

 

Žádné komentáře
 
Ano, vzhled se mi líbí, nemám na výběr.. xD